CHV (Canine herpes virus)

CHV (Canine herpes virus) je zástupcem podčeledi Alphaherpesvirinae, do této podčeledi jsou řazeny rody Simplexvirus, Varicellovirus, Mardivirus a Iltovirus. Lidské herpetické infekce způsobují herpes simplex viry (HSV-1 a 2); zřejmě nejznámějším zástupcem rodu Varicellovirus je HHV-3 (Varicella zoster virus), který způsobuje neštovice a pásový opar.

Mezi hostitele podčeledi Alphaherpesvirinae nepatří zdaleka jen člověk, ale také například skot, kočka, pes, prasata a ptáci.

Genom celé podčeledi tedy i CHV tvoří nesegmentovaná lineární, dvoušroubovice DNA, jedná se o tzv. dsDNA viry. Strukturou se CHV podobá ostatním zástupcům podčeledi, je geneticky příbuzný s FHV-1 (Feline herpes virus-1), PhHV-1 (phocid herpesvirem 1) a equine herpes viry 1 a 4 (Martina et al. 2003, Rota et al. 1990).

Canine herpes virus byl identifikován v roce 1965 zároveň třemi různými skupinami vědců v souvislosti s infekčním úmrtím novorozených štěňat (Carmichael et al. 1965, Spertzel et al. 1965, Stewart et al. 1965). Klinicky může CHV způsobit rozdílné typy onemocnění nebo infekcí jako je například akutní neonatální virémie, systémové formy infekce březích fen, infekce sliznic, oční a latentní infekce. Průběh je závislý na aktuálním stavu imunitního systému daného jedince. U novorozených štěňat infekce CHV způsobí fatální nekrotickou a hemoragickou chorobu, zatímco u starších a dospělých zvířat často nejsou přítomny žádné klinické příznaky (Carmichael et al. 1965).

Klinické příznaky

U dospělých jedinců CHV vyvolává onemocnění horních dýchacích cest a genitální traktu. Přítomnost CHV byla zjištěna u psů s ITB (Binn et al. 1979) (ITB - infekční tracheobronchitidou - akutní vysoce infekční onemocnění, kdy je zvíře infikováno několika bakteriemi a viry najednou). Role CHV v souvislosti ITB je kontroverzní. Experimentálně navozené infekce CHV ukazují, že způsobí mírné příznaky rhinis (rýma), pharyngitis (zánět nosohltanu) (Appel et al. 1969) nebo vedou k ITB příbuzným chorobám (Karpas et al. 1968). CHV se vyskytuje později než ostatní virové infekce respiračního traktu, je zajímavé, že následně pak byla infekce CHV spojena se závažnějšími příznaky (Erles et al. 2004). Zda je přítomnost CHV zodpovědná za zhoršení závažnosti příznaků respiračních infekcí nebo naopak dosud není jasné.

V souvislosti s infekcí CHV mohou být doprovodnými klinickými příznaky léze a puchýřky na sliznicích pohlavních orgánů. U fen infekce CHV vyvolává záněty vaginy. Virus se přenáší i transplacentárně (Hashimoto at al. 1982), následkem infekce může být např. odumření plodů, resorpce plodů, aborty, předčasné porody, porody slabých a neživota schopných štěňat.

U některých jedinců se v souvislosti s infekcí CHV mohou objevit oční záněty s retinální dysplázií, u těžkých případů lze zaznamenat např. zánět rohovky, rohovkový vřed, kataraktu a srůsty v přední komoře oční.

Výskyt

Serologická vyšetření vykazují poměrně vysokou prevalenci CHV v chovech. V Anglii byla stanovena prevalence protilátek 88%, v Belgii 45,8 %, v Nizozemí 39,3% a v Itálii 27,9% (Reading et al. 1999, Rijsewijk 1998, Ronsse 2002, Sagazio et al. 1999). V místech, kde se nachází více zvířat pohromadě, je riziko infekce CHV prokazatelně vyšší (např. útulky, velké chovné stanice). Rozsah hostitelů CHV je omezen pouze na psy a virus se replikuje téměř výhradně v psích buňkách (Krakowka et al. 1985), nicméně přítomnost protilátek proti CHV byla zjištěna u lišky obecné (Robinson et al. 2005, Truyen et al. 1998) a vydry severoamerické (Kimber et al. 2000).

Přenos

Po symptomatické i asymptomatické infekci, zůstávají psi latentně infikovaní. Virus může být vylučován v nepředvídatelných intervalech během period několika měsíců nebo roků. Oronasální a pohlavní přenos, jsou považovány za hlavní cesty nákazy, ale je možná i nákaza plodů v děloze.

Latentní virus setrvává v gangliích trojklanného nervu, ale byl prokázán i na jiných místech např. lumbo-sakrálních gangliích, mandlích, příušních žlázách (Burr et al. 1996, Miyoshi 1999). Virus nebyl PCR reakcí detekován v žádném z celkového počtu 24 vzorků plné krve v případě přítomnosti latentní infekce (Burr et al. 1996)

Reaktivace latentního viru může být vyprovokována stresem (např. přesun k novému majiteli, nové ubytování, zavedení nového psa), popř. i podáním imunosupresivních léků (kortikoidů).

Terapie

V současné době specifická léčka infekce CHV neexistuje, je k dispozici pouze léčba symptomatická nebo případná možnost prevence zaměřená na zvýšení imunity jedince.

Prevence

CHV je velmi citlivý na běžné desinfekční prostředky. Virus se množí méně při teplotě vyšší než 36˚C. Proto odchování štěňat, která obecně nemají dobře vyvinutou termoregulaci, ve vyhřívaných boxech může snížit jejich mortalitu. Každopádně u novorozených štěňat probíhá celkové onemocnění velice rychle a účinná terapie není bohužel dostupná

V současné době existuje možnost podání vakcíny, která je určena pro březí feny. Vakcinace březích fen obsahuje malá množství antigenů psího herpesviru. Dochází tedy k aktivní imunizaci březích fen a k navození pasivní ochrany štěňat. Po očkování předají feny tyto protilátky prostřednictvím kolostra štěňatům. Očkování nechrání přímo před infekcí, ale tlumí vznik klinických příznaků, popř. patologické změn objevujících se v důsledku infekcí CHV.

Diagnostika

Pro stanovení diagnózy je možné hodnotit patologické anatomické změny a histologické nálezy v případě úmrtí. V případě prodělané infekce je možné stanovit přítomnost protilátek; vzhledem ke schopnosti latentní infekce titry protilátek po prodělané infekci rychle klesají a hodnocení nebývá přesné.

Pro stanovení přítomnosti CHV může být jednoznačně nápomocna metoda PCR. Metoda detekce pomocí polymerázové řetězové reakce je přesnou, rychlou a spolehlivou metodou, kterou je možné použít i při průkazu viru ve vzorcích tkání, tkáňových řezech v případě úhynu narozených štěňat, dále u vzorků genitálních nebo tonsilárních stěrů, popřípadě 1 ml plné krve v EDTA v případě viremické fáze.

Reference:

Carmichael  L.E. et al.: Identification of a cytopathogenic agent infectious for puppies as a canine herpesvirus. Proc Soc Exp Biol Med. 1965 Dec;120(3):644-50.
Carmichael L.E. et al.:Clinical and pathologic features of a fatal
viral disease of newborn pups, Am. J. Vet.Res. (1965) 26:803-814.
Spertzel RO et al.: Recovery and characterization of a herpes-like virus from dog kidney cell cultures. Proc Soc Exp Biol Med. 1965 Dec;120(3):651-5.
Stewart SE et al.: Herpes-like virus isolated from neonatal and fetal dogs. Science. 1965 Jun 4;148:1341-3.
Reading M.J.et al.: Detection of high levels of canine herpes virus-1 neutralising
antibody in kennel dogs using a novel serum neutralisation test, Res. Vet. Sci. (1999) 66:273-275.

Rijsewijk F.A. et al: Prevalence of antibodies against canine herpesvirus 1 in dogs in The Netherlands in1997-1998, Vet. Microbiol. (1999) 65:1-7.

Ronsse V et al.: Seroprevalence of canine herpesvirus-1 in the Belgian dog population in 2000, Reprod. Domest. Anim. (2002) 37:299-304.

Sagazio P. et al.: Infezione da herpesvirus del cane: diffusione sierologica in Puglia, Obiettivi e Documenti Veterinari (1998) 5:63-67.

Krakowka S. et al: Comparative pathobiology of viral disease, CRC Press, Boca Raton, 1985, pp.137-144.

Robinson A.J. et al.:Prevalenceof serum antibodies to canine adenovirus and canine herpesvirus in the European red fox (Vulpes vulpes) in Australia, Aust. Vet. J. (2005) 83:356-361.

Truyen U. et al.: Survey on viral pathogens in wild red foxes (Vulpes vulpes) in Germany with emphasis on parvoviruses and analysis of a DNA sequence from a red fox parvovirus, Epidemiol. Infect. (1998) 121:433-440.

Kimber K.R. et al.: Serologic survey of selected viral agents in recently captured wild North American river otters (Lontra canadensis), J. Zoo Wildl. Med. (2000) 31:168-175.

Hashimoto A. et al.: Experimental transplacental infection of pregnant dogs with canine herpesvirus, Am. J. Vet. Res. (1982) 43:844- 850.
Binn L.N. et al.: Studies of respiratory disease in random-source laboratory dogs: viral infections in unconditioned dogs, Lab. Anim. Sci. (1979) 29:48-52.
Appel M.J. et al.: Pathogenesis of canine herpesvirus in specific-pathogen-free dogs: 5- to 12-week-old pups, Am. J. Vet. Res. (1969) 30:2067-2073.
Karpas A. et al.: Canine tracheobronchitis; Isolation and characterization of the agent with experimental reproduction of the disease,Proc. Soc. Exp. Biol. Med. (1968) 127:45-52.
Erles K. et al.: Longitudinal study of viruses associated with canine infectious respiratory disease, J. Clin. Microbiol. (2004) 42:4524-4529.
Burr P.D. et al.: Detection of canine herpesvirus 1 in a wide range of tissues using the polymerase chain reaction, Vet. Microbiol. (1996) 53:227-237.
Miyoshi M. et al.: Detection of canine herpesvirus DNA in the ganglionic neurons and thelymph node lymphocytes of latently infected dogs, J. Vet. Med. Sci. (1999)
61:375-379.
Rota P.A. et al.: Homology between feline herpesvirus-1 and canine herpesvirus,
Arch. Virol. (1990) 115:139-145.
Martina B.E. et al.:Genetic characterization of the unique short segment of phocid herpesvirus type 1 reveals close relationships among alphaherpesviruses of hosts of the order Carnivora, J. Gen. Virol. (2003) 84:1427-1430.

převzato z : https://www.genomia.cz/cz/test/chv/  - zde možno i testovat

 

 

CHV - canine herpes virus

Canine herpes virus (dále jen CHV) je celosvětově dokázaný jako nejčastější příčina poruch plodnosti u psů. Na rozšíření CHV u psů poukazují i výsledky vyšetření na protilátky proti CHV. V souvislosti s použitou metodou byly v Evropě u 40-80% vyšetřených psů nalezeny specifické protilátky.

Infekce štěňat může nastat již v době březosti feny transplacentárně, při porodu skrze infikované porodní cesty nebo oronazálně  při čenichání a nebo při olizování (čenich pokrytý sekrety z porodních cest). Podobně jako u člověka, rozvíjí se  po celý život dlouhodobá infekce. Virus se stáhne zpátky  do nervových buněk trigeminálních a sakrálních ganglií (latentní infekce). Zde se stává nedostupným pro imunitní systém psa.

Ve stresových situacích, jako je porod, může být virus reaktivován  a znovu se projevit, být vylučován. V této souvislosti je důležité vědět, že tato zvířata skutečně vylučují virus a mohou infikovat další psy, aniž by se u nich samotných projevovaly symptomy nějakého onemocnění.

Vakcinace: Dostupná je vakcína, která má chránit novorozená štěňata (pro ta by byla taková infekce na hranici života). Vakcinují březí feny, ne psi. (nutno podotknout, že kmeny, které jsou infekční pro psy, nejsou infekční pro člověka a naopak).

 Zdroj: EMK – Collie Revue Nr.110, Dezember 2004
Překlad: vi.k, Korektura: MVDr.R.Weiszová

Z dalších otevřených zdrojů:

Herpes virové onemocnění psů je poměrně málo známé virové onemocnění převážně štěňat a mladých psů. Virus nejčastěji napadá respiratorní a genitální aparát. Typická je pro toto onemocnění dlouhodobá, často celoživotní infekce. U mladých štěňat může herpesvirus vyvolat mírné respiratorní onemocnění, u starších zvířat probíhá infekce obvykle subklinicky. Uterinní infekce a infekce narozených štěňat může vyústit v celkové onemocnění s vysokou mortalitou. Virus je nebezpečný zejména u podchlazených štěňat a u štěňat s nefunkčním imunitním systémem. U dospělých zvířat může herpesvirus vyvolávat onemocnění genitálního traktu, někdy bývá příčinou neplodnost, potratů a předčasných porodů.

Dlouho se předpokládalo, že je tento virus v populaci poměrně málo rozšířen. Představuje ale poměrně velké riziko v místech, kde je chováno větší množství psů pohromadě, především v chovných stanicích. S rozvojem citlivějších diagnostických metod ale stoupá počet záchytů; v Holandsku byl zjištěn výskyt protilátek proti herpesviru u 40% psů, v Anglii se pohybují nálezy mezi 76-88 %.

Postnatální infekce štěňat mladších než 3 týdny obvykle vyústí v celkové onemocnění s vážnými následky a často se smrtelným koncem. Charakteristickým nálezem při pitvě jsou nekrózy v plicích, játrech a v ledvinách, akutní hemorhagická splenitis, ložiskovitý hnisavý zánět mozku a záněty nervů.

U štěňat nakažených mezi třemi a pěti týdny stáří se herpesvirová infekce většinou projeví mírným zánětem dýchacího aparátu, které ale může být komplikováno jinou infekcí nebo imunosupresí. Infikovaná štěňata jsou apatická, přestávají sát a mají nižší tělesnou teplotu. Rýma, tečkovité krevní výlevy na sliznicích a puchýřky na sliznicích tváří, vulvy nebo předkožky jsou další doprovodné příznaky tohoto onemocnění. U starších zvířat je onemocnění spojeno s puchýřky a erozemi na sliznicích pohlavního aparátu.

Převzato ze stránek Planet Rough - https://www.planetarough.wz.cz


Kontakt

Devon Exe kennel

Jitka Vancová
Czech republic

+420 733 753 400